epapyrusOtevřít aplikaci
Filmový podcast

Epizoda podcastu Filmový podcast

#11 You Can See Everything - Uvidíš všechno 2026

24. 10. 2026 · 18 min

Přehrát zdarmaVšechny epizody

O epizodě

Uvidíš všechno: kam až smí dokument zajít, když natáčí podvodnici

Elizabeth Holmes oklamala investory i ostřílené novináře. Měsíc před nástupem do vězení si domů pustila štáb Nathana Fieldera. Dokument Uvidíš všechno (You Can See Everything) otevírá starou otázku v nové podobě: odhalíme manipulátora lépe tvrdými fakty, nebo filmem, který s divákem sám vědomě manipuluje? Filmopis tu otázku nechal rozehrát jako spor dvou přístupů a za protipól zvolil Aarona Sorkina a Alexe Gibneyho.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 24. října 2026

Kde a kdy

Uvidíš všechno je americký dokument z roku 2026. Režírovali ho Nathan Fielder a Lance Oppenheim, produkovalo a v USA distribuuje studio A24. Film trvá 174 minut. Světovou premiéru měl jako tajná projekce na festivalu v Telluride 6. září 2026, do amerických kin vstoupil 16. října. V Česku ho uvádí distribuční společnost Aerofilms: oficiální premiéra je 5. listopadu 2026, předpremiérové projekce začínají 26. října. Hraje se v angličtině s českými titulky a je přístupný od 12 let.

Premisa: podvodnice v obýváku

Díl začíná myšlenkovým experimentem. Představte si ženu, která jedinou gigantickou lží oklamala nejbohatší a nejmocnější investory na planetě i zkušené novináře a vylákala z nich miliardy dolarů. Teď sedí doma v obýváku, na svobodě jí zbývá zhruba měsíc, než nastoupí na 11 let do federální věznice, a do obýváku jí vchází štáb s kamerami. Zní to jako začátek absurdního vtipu, je to ale skutečná premisa filmu. Elizabeth Holmes, zakladatelka zkrachovalé firmy Theranos, pozvala Fieldera k sobě domů 34 dní před nástupem do vězení.

Podle Filmopisu nejde jen o další film o Silicon Valley. Je to spíš záminka k debatě o tom, jak dnes chápeme pravdu a jak by se filmaři měli stavět k „moderním mistrům manipulace“. Díl proto staví proti sobě dva přístupy:

* Fielderův: jak je u něj zvykem, záměrně rozostřuje hranici mezi realitou a umělou konstrukcí.

* Faktografický: reprezentuje ho investigativní dokument Musk Alexe Gibneyho a Sorkinova dramatizace The Social Reckoning, volné pokračování příběhu Marka Zuckerberga o tom, jakou spoušť napáchaly algoritmy Facebooku.

Základní otázka zní: který formát je k odhalení vykonstruovaných realit vhodnější? Vítěze díl záměrně nevyhlašuje.

Proč klasický dokument selhává

První argument vychází z osobnosti Holmes. Je to člověk, který postavil celou kariéru na dokonalém PR. Kdyby ji posadili před tradičního dokumentaristu, do klasického formátu „mluvících hlav“, nejspíš by rozhovor ovládla, obhájila „svou pravdu“ a znovu nasadila osvědčenou fasádu. Fielder podle tohoto výkladu ví, že běžné otázky by jen posloužily další PR manipulaci, a proto do situace vnáší své bizarní metody.

Jako příklad slouží scéna s partnerem Holmes, Billym Evansem. Podle popisu v podcastu je Fielder nechá Holmes přehrávat jeden zcela banální, zdánlivě přirozený rozhovor pořád dokola, dokud nezačne působit děsivě a uměle. Tím jí bere z ruky její zbraně a odhaluje mechanismus jejího sebeklamu v reálném čase. Vidíme, jak si realitu konstruuje. To podle zastánce této pozice tradiční dokument nedokáže.

Smlouva s divákem

Protiargument zní: co když je cena pro diváka příliš vysoká? Jakmile tvůrce rezignuje na snahu o objektivní pravdu a začne realitou manipulovat přímo na place, hraje si s ohněm. Pro srovnání slouží Sorkin, který s divákem nehraje žádné postmoderní hry. Vezme abstraktní problém, tedy že Facebook vědomě upravil algoritmy tak, aby upřednostňovaly obsah vyvolávající rozdělení a vztek, protože hněv znamená delší čas strávený online a vyšší zisky, a přeloží ho do ostrého dramatu. Zuckerberga v něm podle dílu „fantasticky“ hraje Jeremy Strong. Z kina pak divák odchází nejen s pocitem, ale se skutečným pochopením toho, jak algoritmus funguje a proč je to společenská hrozba. U Fieldera podle této pozice zůstává jen zmatek, co si režisér vymyslel a co byla pravda.

Klíčovým pojmem je tu nepsaná smlouva mezi tvůrcem a divákem. Kdo jde na Sorkina, ví, že sleduje herce, že Strong není Zuckerberg a že dialogy jsou napsané tak, aby byly úderné. Film zhušťuje čas a repliky z jediného důvodu: aby srozumitelně zprostředkoval složitý systém. Gibneyho Musk jde ještě dál, protože v něm nejsou žádní herci. Jeho metodika je transparentní a novinářská: skládá výpovědi, e-maily a interní zprávy cihlu po cihle do usvědčujícího obrazu. U Fieldera se tato smlouva podle kritiků ztrácí. Při absurdní hádce mezi Holmes a jejím partnerem divák jen tápe. Neví, zda jde o spontánní reakci, nebo zda ji Fielder cíleně vyprovokoval a celé to zinscenoval. Poznání to podle něj spíš ničí.

Je Sorkin opravdu objektivní?

Obhajoba Fieldera odpovídá paradoxem: i Sorkinova dramatizace je iluze, jen jiného druhu. Vychází sice ze skutečných interních dokumentů, ale způsob podání je čistá konstrukce. Typickým příkladem je sorkinovský walk and talk: postavy kráčí chodbou a pálí po sobě dokonale vybroušené argumenty. Investigativního novináře v The Social Reckoning hraje podle dílu „skvěle“ Jeremy Allen White, inf

Knihy z epizody

Líška mieri na severLíška mieri na severJeremy StrongE-kniha · 240 stranLiška jde na severLiška jde na severJeremy StrongE-kniha · 240 stran

Další epizody